| |
Je mnoho krásných míst, které vás okouzlí ráno i večer svým panoramatem, ale scházet se s přáteli v paláci Aventin, přímo uprostřed města kudy procházely dějiny, má pro milovníka historie nezastupitelný půvab. I proto se palác Aventin stal symbolem romantické Prahy, ukryté před velkoměstským ruchem.
Palác Aventin je také jedním z příkladů proměn Prahy během posledního desetiletí, i když jeho historie sahá až do 15. století. Původně středověký dům se nacházel v bezprostřední blízkosti dnes zaniklého židovského hřbitova.
Osud paláce Aventin, který prošel renesanční, barokní i klasicistní přestavbou je neobyčejně pestrý. Původně se jednalo o středověký obestavěný dvůr, jehož nadzemní část byla podle historických pramenů postavena kolem roku 1707 Karlem Arnoštem von Bissinger. V roce 1814 se v historických pramenech (berní rula) píše o dvoupatrovém, dobře stavěném domě.
Vizitační komise roku 1816 registrovala v přízemí pokoj domovníka, stáj pro dva koně, vozovnu, kvelb, panskou kuchyni, kůlnu a sklep. V 1. patře bylo 6 pokojů a 2 kabinety; 2 patro tvořilo pět podstřešních pokojů. Na konečné podobě se podílel významný architekt a stavitel Ignác Palliardi, který měl od roku 1803 dozor nad přestavbou. Jeho dílem je zřejmě také půlkruhový altán, někdy zvaný kaple či glorietta, který je dnes používán jako salónek restaurace.
Roku 1911 koupil dům JUDr. Zikmund, který řadu místností uzpůsobil na kanceláře propojené pavlačí. V dalších letech objekt prodělával drobné přestavby k různým účelům, když majitelem se stal Vladimír Malínský, do jehož rodiny dům po roce 1989 opět přešel.
Mezi dvěma válkami zde sídlilo proslulé nakladatelství Aventinum s výstavní síní Mansarda, jež hostila významné osobnosti české umělecké avantgardy. V druhé polovině 80. let 20. století se dům stal reprezentativním střediskem Slovenské kultury.
Na základě odborného památkového výzkumu dům prošel v letech 2006-7 náročnou a rozsáhlou rekonstrukcí, citlivě respektující barokní prostorovou dispozici se zachováním řady gotických prvků. Navzdory převládajícímu stylu doby, který se často vyznačuje modernizací za každou cenu, byl zvolen přístup, jenž harmonicky propojuje historickou architekturu se soudobými potřebami kulturního i společenského provozu a zdůrazňuje autenticitu vnitřního prostoru.
|